Gunnar Gunnarsson - Rod na Borgu, úryvky

11. března 2017 v 10:21 |  Pohjoisen Kirjailijan (Skandinavisk literatur)
Hvězdy na východě bledly a bledly, až se ztratily docela a den se pomalu začal objevovat nad horami. Mraky se také ponenáhlu vytrácely z oblohy. Jenom na západě visely nakupeny, jako by jinde nebylo tichého místa, kam by se byly mohly uchýlit. Den se šířil, obloha ztrácela hlubokou modř, až nakonec modravý tón sotva prosvítal na zářivě bílé klenbě nebeské.

*** *** ***

Vřesoviště na skalních svazích zářila krvavě rudě, jako by sama sobě i ostatním chtěla namluviti, že je to lesk života a ne smrti. Fjord i řeky se leskly jako plocha zrcadel, jako by nikdy nebyly přišly ve styk s bouří a vlnobitím. I tráva na lukách, kde nebyla posekána, usmívala se na nový den; každé stéblo, žluté již a povadlé, neslo na konci kapku rosy, s níž si pohrávaly sluneční paprsky. Na posečených lukách ležel stříbřitě třpytivý koberec mlhy.

*** *** ***

"Mé drahé hory," pomyslil si, "jak jste krásné! Vrcholy vaše, jeden vedle druhého, ční k nebi. Některé rýsujete tak měkké linie; místy máte čarokrásné zelené svahy. Ale nejkrásnější pohled je z vrcholů, odkud jest viděti všechna lesknoucí se skalní jezírka. A jak krásný je Borgarfjall s mnohotvárnými skalisky! Nejhořejší strmí přímo kolmo k nebi. A nebyl tam nahoře ještě nikdo... kromě orlů."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama