Jezera pšenice pod křídly větrníků,
země se úrodou chlubí,
jdou nitě potůčků houštinou tavolníku
osvěžit staleté duby.
Kamenné stodoly jak tetky blahobytné
v strakaté zástěře si uprostřed luk sedly,
červeným domečkem šťavnatá louka chytne,
červené dvorce svítí v hlubokém stínu jedlí.
Pastvinám kraluje rod těžkých valachů,
kadidlem sena voní požehnaná země,
paprsky kopretin a prsty palachu
laskají tichých krav houpavě plné vémě.
Kameny starých run v úrodném údolí
posvátně míjejí velcí a čistí voli;
tu dnešní úrodu minulost nebolí,
ať byla jakákoli.
Zvoneček kostela nad krajem se snopy
svolává k večeři svou boží vesnici:
smí cizí vetřelec ze zlobné Evropy
žít s sebou tento mír - a smeknout čepici?