Hanne Örstavik - Láska

10. listopadu 2006 v 13:41 | rikke-maren |  Pohjoisen Kirjailijan (Skandinavisk literatur)
Narodila se v roce 1969 v kraji Finnmark na severu Norska. Studovala psychologii, několik let pracovala ve státním dozoru zdravotnických zařízení, nyní se věnuje literární tvorbě. Žije v Oslo, je vdaná a má sedmiletou dceru. V letech 1994-2002 vydala šest románů, za něž získala řadu ocenění v Norsku i zahraničí (např. Doblougprisen v roce 2002), její knihy vyšly v němčině, francouzštině, maďarštině, nizozemštině, ale také švédsky, dánsky a srbsky. Česky vychází poprvé.
Vztah dětí a rodičů je hlavním tématem jejich děl. Její třetí kniha , Láska (Kjærlighet) z roku 1997, žánrově osciluje mezi románem a novelou. Není zde objektivní vypravěč, vypravěčem jako by byl román sám. Rozeznáváme dva hlasy, Vilmy a Jona, v průběhu jediného odpoledne a noci. Hlasy matky a syna se setkávají a míjejí, střídají a protínají, jako by oba protagonisté kráčeli podél řeky času, z jednoho břehu na druhý však nedohlédnou, nedoslechnou, nedosáhnou. Je to jediný, velmi komprimovaný text, a dva hlasy, jejichž komunikace selhala, takže je vnímáme jako dva monology. Vilma vidí a interpretuje své nejbližší okolí jen ve vztahu k sobě a svým zájmům, mluví jako kniha, ale prostého lidského slova není schopna. Devítiletý Jon sice přebírá Vilminy slovní obraty, je však dětsky bezbranný, jak to ukazuje i jeho stále se navracející myšlenka o modelu vláčku. Mimochodem skutečný vlak, jehož zvuk provází Jona v těžkých chvílích, ve Finnmarce nejezdí, norská železniční síť končí v Narviku.
Örstavik zachycuje své postavy zevnitř. Nalezla umělecké prostředky, které naznačují, že optika obou je často nespolehlivá, že vidí nepřesně a chápou mylně. Opakuje například slovesa "vidět, dívat se" (které ponechává otevřenou možnost, že jeden člověk vidí něco jiného než druhý) a "myslet si" (které znamená pocítit, prožít, ale také interpretovat). Örstavik tím vědomě navazuje na Nathalii Sarrautovou, která ve svých dílech také vylučuje použití sloves "vnitřních pochodů". Takže Láska je psychologickým románem bez psychologizování. Norští čtenáři přiznávají, že ji četli s vyburcovaným napětím, skoro jako psychothriller. A přitom je text vyprávěn nevzrušeným tónem, autorka se omezuje na přítomný čas, který jako úzký kužel světla ozařuje temnou polární noc. Vyhýbá se básnickým přirovnáním, dokonce i hypotaxi a zvýraznění logické a časové výstavby souvětí. Expresivita je potlačena na minimum, záměrem není pestrost obměny, nýbrž strnulost zrcadlového opakování. Zdánlivě neutrální věty, řazené za sebou prakticky bez spojek, jsou emocionálně vyprázdněné jako padající sníh a formálně ztuhlé jako kousky ledu.
Hanne Örstavik se obává, že moderní člověk, žijící v dostatku a nadbytku je ohrožen povrchností, nevšímavostí a lhostejností. Její dílo vypovídá o horizontálních a vertikálních hodnotách - první analyzuje, druhé postrádá. Autorčiným záměrem nebylo problematizovat ženskou emancipaci ve společnosti, ale archetyp narcismu, palčivý nedostatek životní vážnosti, odpovědnosti a vnitřní pravdivosti. V tom navazuje na odkaz velkého krajana Henrika Ibsena, v tom se její tichý hlas řadí k moralistům v umění. Neboť Hanne Örstavik je přesvědčena, že literatura není nezávazná hříčka, ale dialog o věcech podstatných.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama