Pasilinna - Jak umřít mladý

24. listopadu 2006 v 18:28 | rikke-maren |  Pohjoisen Kirjailijan (Skandinavisk literatur)
Jeho knihy jsou překládány do čtyřiceti jazyků, po světě má na pětadvacet milionů čtenářů. Píše o nejtragičtějších životních situacích, ale téměř vždy s humorem a nadějí.

Fin Arto Paasilinna (1942) si je svého úspěchu vědom a občas uštědří jízlivou ťafku finským recenzentům, kteří o něm píšou s rezervou. Ve Francii naproti tomu kritikové sestavují průvodce po Paasilinnových stopách a životopisné studie. Paasilinna k tomu s typickou sebeironií dodává: "Možná proto, že mě neznají osobně."

* Ve své poslední knize píšete o sebevrazích a sebevraždách. Myslíte, že je Finsko příliš studená země pro život?

Finsko není ráj na zemi, ale severní země, zimy tam jsou dlouhé, tvrdé a drsné. Finové se dokážou proti zimě zabezpečit, což cizinci neumějí. Učili jsme se chránit deset tisíc let, a to je dlouhý kurz. Stavíme tepelně izolované roubené domy, a když je venku minus třicet stupňů, roztopíme saunu a nahatí skáčeme do závějí. Když fouká strašný, bouřlivý vítr z ledového oceánu, nacpeme se do kožichů, které někdy nosíme i v létě - chrání nás před teplem. Je v tom určitá zarputilost, výdrž, odvaha vzít na sebe riziko. Za mého mládí se ruční práce dělaly ještě s pomocí koní, za necelých sto let se Finsko změnilo z agrární země na jednu z technologicky nejvyspělejších, kolem světa krouží bezpočet satelitů s naší technikou. Aby člověk přežil, musí hodně makat.

* Proč jste tedy k Finům tak kritický?

Chtěl jsem psát o špatných stránkách svého národa, každá země nějaké má. A mohu ještě jednu doplnit - dlouhý hněv. Když dojde k hádce mezi sousedy, nenávist trvá i padesát let. A přitom jde o prkotinu jako posunout o centimetr plot.

* Při psaní svých knih se opíráte o intenzivní výzkum. Čerpáte ze skutečných osudů?

Žádná postava neměla žádný jednoznačný předobraz. Jinak je tomu ovšem s vedlejšími charaktery - třeba takový Seppo Sorjonen. Je to můj přítel, lékař, v knihách mu přisuzuji nejrůznější role. Jednou byl lékařem, podruhé uklízečem ve vlaku a nakonec příležitostným číšníkem, což se mu nelíbilo. Vysedávám dlouho v archivech, a ač jsou moje jazykové znalosti omezené na turistickou angličtinu, pouštím se i do cizojazyčných dokumentů, vyhledávám pomocí slovníků. Není to jednoduchá práce, ale baví mě. Teď se třeba zabývám historií indické ekonomiky -mám pocit, že se během patnácti let Indie stane jedním z vedoucích hospodářských států, už teď je tam patrný investiční boom ze západní Evropy. Já tam nemíním investovat nic, raději to propiju v pivu.

* Napsal jste třiatřicet románů. Je pro vás stále obtížnější hledat témata?

S tématy jsem neměl nikdy potíže. Spíše jsem si neuměl vybrat, rozhodnout se v danou chvíli. Při psaní románu se nevyplácí podléhat náhlým impulzům, ale dát věcem volnější průběh. Mám rozpracovaných deset románových námětů a ke každému z nich připravuji archiv. To je pro spisovatele jedna z nejdůležitějších věcí: shromaždování materiálu na budoucí díla. Setkávám se s různými osobnostmi, vědci a profesory, nicméně je zvláštní pět let provádět výzkum k románu, který třeba ani nikdy nevznikne.

* Proč tak často vystupují ve vašich knihách zvířata?

Zvířata například nepáchají žádné zločiny. Samozřejmě, mohou být drsná, nebo vás dokonce i sežerou, ale nenapadlo by je založit koncentrační tábory. Využívám zvířecích postav, když chci ukázat některé nepříjemné, ba nelidské věci. Ne že bych zvířata schválně chtěl mučit, mám je rád. Je však zvláštní, že utrpení člověka nevzbudí takové zděšení jako utrpení zvířete.

* Píšete hlavně o mužích a pro muže. Jsou pro vás ženské postavy obtížnější?

Ale přitom většina mých čtenářů jsou ženy. Nechci popsat muže tak, aby hned někdo mohl křičet: Šovinista! Někdy si však pro zábavu napíšu o ženách, jaké jsou ve skutečnosti, je to taková má malá pomsta. Ve Finsku se v posledních letech silně zvedá ženské hnutí, že chlapi nestojí za nic. To, že se člověk narodí jako chlap, přece automaticky neznamená, že je špatný. Kdybychom si začali stěžovat na ženské tak, jako si ženy stěžují na nás za posledních čtyřicet let, byla by z toho národní vražda.

* Zmínil jste, že vaše knihy jsou jako finská zima - na začátku tma a na konci světlo. Zakládáte si na tomto principu?

Povětšinou je to tak. Stavba je velice jednoduchá: jako je jednoduchý život. A do života patří i naděje a možnost světlejší budoucnosti. V mých knihách se mluví o smrti, zneužívání lidí, o sebevraždách, týrání. Čtenáře přivádím k velkým tématům, ale nechci je strašit - vždy se snažím najít určité řešení. Rád bych psal romány, které budou pro desetiletou dívku dobrodružným příběhem a starší člověk v nich najde návod k žití. Mohl bych psát strašlivě těžké, pochmurné, nečitelné romány, po nichž byste si nejraději prohnali hlavu kulkou. Ale myslím, že jedním z úkolů spisovatele je dát naději. Jsou to překvapivě jednoduché věci, ale píše se o nich zatraceně těžko. Někdy si říkám, že by bylo jednodušší napsat hrůzyplné knihy bez šťastného konce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama