Diplomatem na Islandu

9. listopadu 2006 v 16:56 | rikke-maren |  Lýðveldið Ísland
Jiří Zeman je autorem knížky "Island, země lidí a skřítků". V období 1987-1993 působil jako vedoucí Československého zastupitelského úřadu na Islandu
Seděl jsem v jedné z reykjavických restaurací. Televize nad barem ukazovala záběry z záchranné akce. Nějaké lidi snášeli vrtulníkem z ledovce. Místní nechápavě kroutili hlavami. Padaly názory: Když si neumím pomoct sám, tak proč tam lezu? Ať se postarají sami o sebe. Existuje tady snaha být samostatný za každou cenu? Řešit své problémy jen a jen sám?

Život na ostrově Islanďany naučil nespoléhat moc na okolí a na jakékoliv doporučení taky moc nedbají. To se projevuje i zahraniční politice. Oni například nechtějí do EU. Hlídají si svoji zemi, a kdyby byl volný pohyb pracovních sil, to by asi nepřežili

Takže ty názory z restaurace přesně odpovídají jejich povaze. Jen podotýkám, že ta horská námořní služba funguje perfektně, ale všechny náklady vám potom naúčtují.

Byla obtížná aklimatizace po dlouhodobém pobytu na Islandu?
Po šestiletém pobytu pro mě bylo těžké naučit se zase zamykat auto. Tomu jsem se tam odnaučil. Několikrát se mi dokonce stalo, že jsem vlezl do auta stejného typu, ale až když jsem zjistil, že nejde zasunout klíček do zapalování, došlo mi, že tohle auto není moje. To správné stálo obvykle vedle. Lidé tam jsou absolutně důvěřiví. Já mám potom s nimi problémy, když za mnou přijedou do Prahy. Vůbec neberou v úvahu, že by tady mohla být nějaká kriminalita, kapsáři…
Kde se u Islanďana bere pořád tak silná víra v nadpřirozené bytosti?
Podle mého názoru to vychází z dějin. Když se na Islandu objevili první Vikingové, tak bylo všechno pro ně tajemné. Sopky, bublající bahno, gejzíry, země se třásla…Začali si neznámé jevy vysvětlovat s pomocí bohů. Obři ledu, obři hor atd.
Jak to, že se to promítá v takové intenzitě i do dneška?
Mějte na paměti, že středověk zde skončil v roce 1910 a myšlení ještě pořád dobíhá.
Islanďané o tom ale hovoří strašně neradi. Je to velmi intimní věc. Například jsem se seznámil se jedním Egypťanem. Oženil se tam, mluví perfektně islandsky, mají děti. Jeho manželka už byla jednou vdaná, když si ji bral, byla vdova, a on mi povídal, jaké s ní mívá někdy hrozné problémy: "Ona mi třeba řekne, dneska v noci spolu nemůžeme nic mít, protože dnes v noci mě přijde navštívit můj bývalý manžel…"
Statistiky tvrdí, že na Islandu se na manželské svazky moc nehledí.
Pro ně skutečně tak moc důležitá rodina potvrzená manželským svazkem není. Pro ně jsou důležité rodinné vztahy. Mladí začínají žít spolu už i od 16 let. Mají dítě a obě rodiny ho vychovávají bez nejmenších problémů… Dědečkové a babičky fungují…
Slovo nevěra je také pro ně zvláštní. Nechápou ho. To vychází ze starého pojetí manželského svazku, který byl hrozně jednoduchý. Žena mohla požádat o rozvod, když ji manžel urazil. To se dnes obtížně popisuje, ale sex s jiným mužem pro ženu taky není nevěra, to je pobavení, protože ona chce. Těžko se to transplantuje do našeho myšlení. Do oblasti Rakouska-Uherska, vlivu katolické církve, to není přenosné.
Návštěvníka Islandu překvapí množství značkových obchodů.
Oni kupují jenom kvalitní zboží a vždycky to nejdražší. Mě ale fascinovalo, jak velmi šikovně zvládli inflaci. Ta byla v 60. letech i přes 100% měsíčně. V roce 1987 byla ještě přes 20%. Teď mají inflaci tak 1-3%. Neuvěřitelné. A je třeba si pořád uvědomovat, že jde o společnost, která přeskočila ve svém vývoji určitou etapu.
Je to na ní poznat?
Poznáte to na vztahu k penězům. Nikdy je pořádně neznali. S dánským obchodníkem se bavili tak, že on jim psal všechno na futro, a když přišli platit, tak to bylo třeba rybami a on dluh zase smazal. Když začali být bohatí, tak se tam daleko rychleji rozmohly karty. Peníze u nich nejsou zakořeněny. Co třeba nechápou, je dávat spropitné. Tam to neexistuje. Z mnou ze začátku běhaly servírky v restauraci a vracely mi peníze. Taxikář po mně navíc nic nechtěl…
Co se Vám dnes vybaví, když řeknu Islanďan?
Mírně tvrdohlavý člověk, pohostinný. Ze začátku nedůvěřivý. Když ho poznáte blíž, tak velmi přátelský. Takovým způsobem, který tady, v kontinentální Evropě, neznáme.
Ta jejich neformální povaha se někdy promítá do situací, které jsou u nás nemožné, ale tam jsou normální. Kolem našeho úřadu třeba šel ministr zahraničních věcí a zastavil se. Dole si zul boty, jenom v ponožkách přišel nahoru do kanceláře. Dal si nohy na topení, aby si je zahřál, a sekretářka už věděla, že si dá panáka. Dovedete si představit něco takového u nás?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama