Jens Bjørneboe

18. října 2006 v 17:28 | rikke-maren |  Pohjoisen Kirjailijan (Skandinavisk literatur)
Jens Bjørneboe se narodil roku 1920 v jihonorském Kristiansandu v rodině movitého rejdaře. Jako dítě trpěl častými nemocemi, které ho několikrát přivedly na pokraj smrti. Navíc se u něj už záhy začaly objevovat stavy endogenní deprese, s níž se na vlastní pěst potýkal celý život.
Několikrát vyloučený "problémový" student a buřič Bjørneboe jen stěží dokončil střední školu. Ke stěžejním zážitkům mladých let pro něj patřila především četba Langhoffových Zajatců močálu (Die Moorsoldaten, 1935) a dále první cesta do Evropy: na podzim 1939 zažil ve Francii mobilizaci a počátek války a do vlasti se vracel rozjásaným, zfanatizovaným Německem.
Po návratu domů se usadil v Oslo, nadále vedl život bohéma a dandyho a navštěvoval uměleckou školu. Když mu v roce 1943 hrozilo totální nasazení, utekl do Švédska, kde se ve Stockholmu stal žákem malíře Isaaca Grünewalda. Jeho obrazy zaznamenaly jistý úspěch, objevily se na několika výstavách. Za peníze z té poslední si v roce 1946 koupil psací stroj a začal psát články do novin. Už ve Švédsku se seznámil a sblížil s dílem antroposofa Rudolfa Steinera a na počátku padesátých let patřil k nadšeným zakladatelům a oblíbeným učitelům první školy waldorfského typu v Norsku.
Vedle toho psal. V letech 1951 a 1953 vydal dvě básnické sbírky a mezitím debutoval jako prozaik románem Než kohout zakokrhá (Før hanen galer) o lékařských pokusech s vězni v nacistickém Německu. V roce 1953 následoval Jonas, román ostře kritizující norský školský systém, a konečně Pod drsnějším nebem (1957, Under en hårdere himmel) o situaci kolaborantů a vlastizrádců v poválečném Norsku. Jestliže předchozí kniha vzbudila ve společnosti živou debatu, nyní se strhla hotová bouře. Bjørneboe naprosto vyčerpaný současným psaním a učením, opustil školu a v podstatě prchl ze země. Dva roky jezdil po Evropě a deprese léčil alkoholem. To pak s většími či menšími přestávkami, dělal už po celý život. Mezitím ovšem založil rodinu - stal se podle všeho milujícím otcem tří dcer. Po návratu z Itálie vydal román o umělci Mouřením (Blåmann, 1959) a po krátkém věznění (za řízení v opilosti) se vehementně pustil do norského vězeňství: v dlouhé řadě břitkých článků i v románu Zlý pastýř (Den onde hyrde, 1960) a divadelní hře Všechno nejlepší (Tyl lykke med dagen, 1962).
Roku 1965 se ve své patrně nejpůsobivější hře Milovníci ptactva (Fugleetsherne, 1977 česky) znovu vrací ke svému stálému tématu - k otázkám spojeným s vinou a nevinou v období 2. světové války a po ní, tentokrát v Italském prostředí.
Roku 1966 se v norském tisku objevil inzerát na "první norský erotický román" napsaný "známým norským autorem". Další Bjørneboeova provokace s názvem Ani nitku (Uten en tråd) - přinesla soudní frašku, konfiskaci nákladu i zákaz dalšího vydávání románů doma (ten mimochodem platí dodnes), a autorovy tučné honoráře z prodeje autorských práv v zahraničí. V té době se z Bjørneboeova psaní vytrácí tendenčnost a prvoplánová společenská angažovanost. Trilogií Dějiny bestiality (Okamžik svobody - Frihetens øyblikk, 1966; Prachárna - Kruttårnet, 1969; Ticho - Stillheten, 1973) i svou poslední knihou Žraloci (Hakene, 1974) se rozhodl nadobro vypořádat se zlem v člověku a lidstvu jako takovém.
O tématech Dějin svobody, jež chtěl podle svých slov zpracovávat v další tvorbě, se můžeme jen dohadovat. Jistou nápovědou přitom může být jedna z jeho posledních divadelních her - Semmelweis (1969) o známém lékaři a jeho celoživotním boji se zaběhanými stereotypy myšlení.
V květnu 1976 spáchal Jens Bjørneboe sebevraždu. Avšak otázka, byla-li mu jeho nemoc k smrti, anebo k životu - řečeno s vypravěčem jeho nejznámějšího románu - zůstává bez jednoznačné odpovědi dodnes.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama