Známé i neznámé

1. září 2006 v 14:02 | rikke-maren |  Kongeriket Norge
Když v Norsku přijde řeč na ovoce, téměř nikdy nezapomenou Norové s hrdostí připomenout, že se u nich pěstují jabloně a třešně ještě za polárním kruhem. O původním domácím ovoci už s takovou hrdosní nehovoří, ale je samozřejmostí, že to ani nestojí za řeč.
Norské domácí ovoce, to jsou divoké lesní a tundrové plody. Rudé a fialové bobulky, které jsou sice malé, ale zato jich příroda každoročně nadělí takové množství, že je nikdy nelze všechny posbírat.
Na vlhkých rašeliništích leží jako velké korálky oválné, červené plody klikvy žoraviny, chutí podobné brusinkám, ale kyselejší a šťavňatější. Na stejných místech také rostou borůvkám velmi podobné vlochyně. Traduje se o nich, že jsou lehce jedovaté, a proto je nikdo nesbírá. Nezkušenému sběrači se prozradí svou nebarvící, bělavou dužninou.
Typicky severským, případně vysokohorským druhem je medvědice arktická, její latinské jméno znamená v překladu medvědí hrozen. Ani její moučnaté, brusinkám podobné plody lidé nesbírají, ale zato si na nich pochutnávají medvědi, ptáci i drobní hlodavci. Seveřané však medvědicí v žádném případě neopovrhují, sbírají však jen její kožovité, drobné lístky. V lidovém léčitelství severských národů měla medvědice vždy své důstojné místo. Rychle usušené a rozdrolené lístky vyloužené ve vodě se tradičně používaly a mnohde ještě používají na zánětlivá onemocnění močových cest a pro své dezinfekční účinky také jako obklady hnisavých ran. Ještě počátkem minulého století byla v odlehlých severských vesnicích používána jako všelék, ať už byl člověk postižený špatným trávením, nachlazením, revmatismem, astmatem či tuberkulózou. V současné době se v celé Evropě využívá její oficiální droga, která obsahuje fenolový glykosid arbutin. Sušené lístky medvědice jsou také tradiční součástí průmyslově vyráběných urologických čajových směsí. Medvědice dává přednost prosluněným, suchým, písčitým půdám, a proto ji nejčastěji najdeme jako nízké porosty na skalkách a stráních, v řídkých borových lesích i v lišejníkové tundře, kde její poléhavé plazivé větvičky zakořeňují mezi suchým mechem.
V severských rašeliništích a slatiništích roste také trochu zvláštní rostlina - ostružník moruška. Každým rokem vyprodukuje tato nízká, částečně dřevnatící bylina jen jeden jediný, oranžově červený plod. Tím se značně odlišuje od svých nejbližších příbuzných, ostružiníků a maliníků, které známe z našich lesů a pasek. Moruška roste nejčastěji na bultech (rašelinových kopečcích) a při okrajích zamokřených rašelinišť, kde často vytváří téměř souvislé porosty. Nápadně zbarvené plody jsou nejen velmi trvanlivé a chutné, ale mají i vysoký obsah vitaminu C, který byl pro místní obyvatele vždy velmi vzácný. Blahodárné účinky morušky znali už vikinští mořeplavci, kteří si brali její plody na své daleké cesty po moři.
Volně rostoucí morušky jsou v současné době částečně chráněné. Sbírat se mohou jen na zvláštní povolení. Výjimku z ochranářského zákona mají původní obyvatelé, Laponci, pro které moruška byla a je často jediným zdrojem vitamínů. V celé Skandinávii však patří právě morušky k nejoblíbenějšímu divoce rostoucímu ovoci a neměla by chybět na žádné norské štědrovečerní tabuli.
Moruška je chutná čerstvě utržená, ale nejčastěji se z ní dělá žlutooranžová marmeláda, která se pak dává do koláčů i jogurtů, na palačinky nebo jako příloha k pečivu. Skandinávci, a zvláště pak Norové, jsou na své marmelády a jamy na slovo vzatými odborníky, ale jak sami tvrdí, marmeládě z morušky se nic nevyrovná. A tak až se budete potulovat po Norsku, neopomeňte ochutnat alespoň malou skleničku této ovocné královny Severu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama